Program otevřela hudba Johanna Sebastiana Bacha a uzavřela tvorba Wolfganga Amadea Mozarta. Mezi nimi bylo vloženo geniální dílo české národní hudby – smyčcový kvartet Z mého života Bedřicha Smetany.

Slavný německý klavírista a dirigent Hans von Bülow nazval Dobře temperovaný klavír (Das Wohltemperierte Klavier) Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) Starým zákonem klavírní hry (Novým zákonem bývá označován soubor 32 klavírních sonát Ludwiga van Beethovena). V případě Bacha jde o geniální soubor dvou velkých cyklů pro klavír (nebo cembalo) složených z řady dvojic skladeb (každou tvoří preludium a fuga), jež v obou cyklech projdou všemi durovými a mollovými tóninami stupnice (c dur, c moll, cis dur, cis moll, d dur, d moll atd.). Řadu let bylo toto veledílo, podobně jako Bachova ostatní, považováno spíše za instruktivní či teoretickou hudební literaturu. V rámci bachovské renesance v 19. století se stalo součástí koncertních pódií a patří k jejich nejnáročnějším skladbám. Jan Jiraský vybral pro koncert tři dvojice – Preludia a fugy cis moll, cis dur a g moll.

Vynikající komorní soubor Graffovo kvarteto zvolilo pro večer dílo, jež je ve svém žánru zcela základní a světoznámé – Smyčcový kvartet č. 1 e moll Z mého života Bedřicha Smetany (1924-1884). Jeho název prozrazuje, že z hlediska kompozičního obsahuje vedle dokonale propracovaného sonátového cyklu i program mimohudební. Vznikl v posledním období skladatelova života v roce 1875. Smetana v té době byl už zcela hluchý a rekapituloval celý svůj život naplněný mladistvým elánem (polka 2. věty), hlubokým milostným citem k své předčasně zemřelé první ženě Kateřině (3. věta) a bouřlivým životem uměleckým (4. věta). V závěru je strhující hudební tok krutě přerušen vysokým tónem e ohlašujícím hluchotu a následný těžký osud. Obraz tohoto Smetanova neštěstí i jeho životních útrap celé dílo otevírá a v jeho závěru umocňuje (1. věta a poslední oddíl 4. věty). Každé české kvarteto považuje za svou čest Smetanovy smyčcové kvartety studovat a uvádět na koncertních pódiích doma i v zahraničí. Druhý kvartet – v tónině d moll – hovoří poněkud jinou řečí. Směřuje do jiných sfér obrácených již k novodobé hudbě. Velmi zaujal světové skladatele – modernisty (například Arnolda Schönberga).

Závěr večera patřil hudbě Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791. Vydáme se s ní do let 1782 až 1786. To bylo období pro Mozarta velmi úspěšné. Opustil stálé místo u salcburského arcibiskupa, a přestože zvolil pro sebe budoucnost velmi nejistou a náročnou (dráhu umělce na volné noze), dokázal se prosadit a stát se respektovaným a uznávaným i v nejvyšších vídeňských vrstvách. V té době velmi koncertoval. Potřeboval však nutně stále nové skladby. V tomto období napsal mimo jiné čtrnáct klavírních koncertů (za sebou měl již těchto koncertů deset!). Některé koncerty lze hráti v komorním obsazení, tedy v doprovodu pouze smyčcového kvarteta. Jedním z prvních impozantní řady je dnes uváděný Klavírní koncert č. 12. Máme štěstí, neboť jen málokdy se s ním můžeme setkat v této komorní podobě (skladba se nejčastěji hraje v původní orchestrální verzi, tedy s velkými smyčci a s dechovými nástroji). Jde o Mozartovo typické dílo jak v melodice, tak i v přísné formě – krajní věty jsou rychlé, střední je kontrastní – pomalá s nádhernou melodií.