Vzpomínka na Ing. Vítězslava Vacka

Dne 7. června 2011 jsme se ve Smuteční obřadní síni ve Vysokém Mýtě naposled rozloučili s naším kolegou Ing. Vítězslavam Vackem. Zemřel po kratší nemoci v úterý dne 31. května 2011 ve věku nedožitých 77 let.
Smuteční slovo přednesl Ing. Jiří Muzikant s jehož souhlasem projev dále uvádíme.

"Vážená zarmoucená rodino, vážené smuteční shromáždění,
dovolte, abych na úvod posledního loučení s naším kolegou panem Ing. Vítězslavem Vackem použil slova dánské písně. 

Loď jak může plout bez vánku?
Mořem bez vesel září?
Kdo loučit se chce s přítelem bez slzy na své tváři.
Sám já plout mohu bez vánku.
Mořem bez vesel září.
Nelze loučit se s přítelem bez slzy na své tváři.
 
Slávkova smrt nás zasáhla nepřipravené. Stojíme zde nad jeho rakví v pokoře, s bolestí v našich srdcích a musíme mu přát již jen klid a mír.
Zavzpomínejme na jeho prožitý plodný život.
Ing. Vítězslav Vacek se narodil 2. července 1934 v Ústí nad Orlicí. Jeho otec Viktor pracoval v cihelně a maminka Marie v textilní továrně. Slávek měl ještě starší sestru Emilii a mladší sestru Magdalenu. V 30. letech i naši republiky se dotkla mezinárodní hospodářská krize a z Německa se ozývaly nebezpečné hlasy. Ústí nad Orlicí bylo v Sudetech, schylovalo se k válce, která také začala, a rodiče žili ve strachu z budoucnosti. I v tomto nepříjemném období se snažili zajistit dětem klidné prostředí domova, aby na krásné dětství mohly rády vzpomínat. Po válce Slávek ukončil povinnou školní docházku a začal se učit zedníkem v Rychnově nad Kněžnou. Po roce složil přijímací zkoušky na Vyšší vodotechnickou školu ve Vysokém Mýtě a úspěšné studium ukončil maturitní zkouškou v roce 1954. Ihned v září nastoupil na Vojenskou technickou akademii, obor inženýrské stavitelství. Vysokoškolská studia ukončil státními zkouškami v roce 1959 a v srpnu téhož roku se oženil. Po studiích dostal umístěnku, jak jinak, k Vojenským stavbám. Jako voják a později již jako civilní zaměstnanec působil ve funkci stavbyvedoucího. Řídil výstavbu železniční vlečky, různých skladů a polní letiště pro vojenské účely. V září roku 1963 mění zaměstnání a vrací se na průmyslovou školu stavební jako učitel odborných předmětů, ale také proto, aby vedle hlavního oboru vodohospodářských staveb pomohl zavést další významný obor inženýrských staveb – dopravní stavitelství. Prvními absolventy tohoto oboru se stali studenti ve školním roce 1969/1970. Slávek byl pracovitý, cílevědomý, zodpovědný, svědomitý kantor a takové vlastnosti vyžadoval i od svých studentů. Za svého působení ve škole byl téměř vždy třídním profesorem a postupně 14 tříd dovedl jako třídní profesor k maturitní zkoušce. V době maturitních zkoušek býval jmenován předsedou maturit na školách stejného zaměření v Letohradě, v Lipníku nad Bečvou a v Praze v Dušní ulici. Pro studenty 3. a 4. ročníku organizoval několikadenní odborné exkurze po rozestavěných i dokončených stavbách. Sám se dále vzdělával, sledoval novinky, účastnil se odborných seminářů a s novinkami pak seznamoval žáky. Někdy mu byl vyčítán až přílišný vojenský dril, který vadil hlavně méně zdatným, spíše lenivým studentům. Byla to ale jeho zásluha, že oni nakonec úspěšně školu absolvovali. Škola byla jeho láska, působil na ní plných 41 roků až do školního roku 2003/2004, kdy odešel do plného důchodu.
Další láskou byla jeho rodina. S manželkou Marií vychovali dva syny, Vítězslava a Vladimíra. Oba se potatili. Oba vystudovali naši průmyslovou školu, oba vystudovali i České vysoké učení technické v Praze. Slávek byl dobrým manželem, tatínkem a dědečkem dvou vnuků, Martina a Ondry, kterým se plně věnoval, hlavně o prázdninách.
V roce 1963 se manželé Vackovi přistěhovali do Vysokého Mýta, kde později zakoupili rodinný domek a to byla další jeho láska. Nejdříve ho sám zadaptoval k obrazu svému, manuelně byl velmi zručný a zde mohl naplno rozvinout svoje všestranné kutilství a známé jeho bylinkaření. Měl rád lidi, přírodu a hlavně v důchodu se zajímal o neobvyklé jevy a záhady v ní, s kterými se seznamoval v odborných knihách a časopisech. Zajímal se i o všechna dění kolem nás.
Vážená paní Vacková, milý Víťo a Mirku, paní Magdo, přijměte naši hlubokou a upřímnou soustrast nad odchodem Vašeho drahého manžela, tatínka a bratra, mého dlouholetého přítele. Čas nelze posunout zpátky. Kdo umírá, neodchází, zůstává stále živý v našich vzpomínkách.
Milý Slávku,
děkuji Ti jménem ředitelství školy, všech kolegyň a kolegů, spolupracovníků, absolventů i studentů za dlouholetou práci, kterou jsi pro naši milovanou školu vykonal, za pěkné chvíle společně v ní prožité. Tvůj život byla práce, smrt je náš velký žal.
Čest Tvojí památce."